Fiesta del aniversario de la fundacion de Checoslovaquia

Překvapivě je 28.říjen pro krajany významnější, než pro nás žijící v rodné kotlině. Oslavy byly velkolepé. Ráda bych vám trochu přiblížila, co se tady vlastně dělo.
Zabilo se prase. Musím podotknout, že naše moravská zabijačka se od té místní značně liší. Především ve spotřebě pálenky. Já, jako správné děvče moravské, již dávno vím, že zabijačka začíná v 5 ráno a voní nejen po sádle, ale hlavně po slivovici. Tady začala zabijačka v 8 - hora paraguaya - takže po deváté se začali všichni scházet. Den se ale nezačal "štamrlou" voňavého moku, ale horkým maté. Nebyl žádný spěch, vše se dělalo v poklidu. Zpracování masa je zhruba stejné jak u nás, přece jen jsou to potomci slovanských národů. Následoval týden pečení koláčů, sušenek, vaření knedlíků, zelí, nakládání okurek, vaření svíčkové omáčky, aparatura, tisk pozvánek, lístků...
V neděli se všichni vystrojili a vyrazili na "fiestu". Oslava byla zahájena slavnostním projevem Velvyslance Štěpána Zajace a prezidenta československého spolku - Jaroslava Maška. Mladí zatančily slovanské tance, děti z české školy předvedly úchvatný nelad při zpěvu českých a moravských písní, za doprovodu akordeonu a piana jsme zazpívali českou a slovenskou hymnu a pak se hodovalo až do odpoledne. V Čechách by se jistě oslava protáhla do večera, ale tady jsou lidé střídmější. Tak se oslavila "fiesta checa" a zase za rok zaděláme na knedlíky.

foto: http://sususenka.rajce.idnes.cz/Fiesta_checoslovaca/

kár, kár, loupežníčkové

Sny se mají plnit...a tak když jsem vyrazila na nákup. Po dlouhém přebírání padla karta na béžový Volkswagen kombi, mé snové auto. Moje znalosti aut nesahají dál než ke značce Wartburg, přizvala jsem si k nákupu tři muže, kteří měli být mi technickou oporou. Protože můj postup při hodnocení auta je: "Jéé, to je krásný, krásný - béžový a jak se leskne..krásný, to chci!" Ale ono to ne vždy stačí. No ale ono ani ti tři muži někdy nestačí..není to totiž jen tak.
Ono to bylo tak:plácla jsem si s chlapíkem a vytasila 15500000. Více, než bylo v plánu, ale což, je přece krásná, ta kombi, ne? Vyrazili jsme ve třech na cestu z Asuncion do Encarnacion, tam už se projevily první nedostatky. Hlavní problém byl, že kombi jela kam chtěla...a to naprosto. Udržet ji na silnici byl opravdový kumšt a musím vzdát hold Mansonovi/který to celé odřídil/. " Bravo, Manson"! Cesta samotná byl nezapomenutelný zážitek. Několikrát jsme o pár milimetrů minuli policistu, protože kombi prostě jela, kam chtěla. No nic, dám ji opravit. Vrazila jsem tedy do té krásky další 3 mega a juchů na technickou. Ať už je ta krasavice moje! Technik nakráčel s bruskou a brousil a brousil, až zbrousil svár u čísla karoserie..tadadam tam. Takže jsem zase vycouvala z STK(mimochodem jsem po cestě přehlídla audinu upravila ji krapánek zepředu) a začaly patálie s Maldita Kombi( to je moje jméno pro tu příšeru). Byla totiž začarovaná. Co cesta, to průšvih. Ne, že by tady nebylo dost pajšovaných aut, je to většina. Problém je, že s takovým autem si za hranice nezajedu. Takže zpět za majitelem, bla bla...bla. Advokát, dohadování..bla bla a hle, už je Maldita pryč a místo ní se leskne na sluníčku před domem krásná, o dalších 20 let starší, modrá kráska. Tentokrát z Německa, ty brazilské jsou většina Mau (guaraní slovo pro "pajšovaný"). Ta nová je, podle mě, zase krásná. Tak krásná, jak je stará. A ona je móc stará!

A okurko, proč máš tak velké zuby?

Pár vlasů zešedlo, přibyla vráska a já mám za sebou své první ochotnické divadlo a tuto profesi vpisuji do sloupečky:"NE".
Nacvičovala jsem s dětma představení Červená karkulka. A jak to šlo? Slyšte příběh. Ušila jsem si na sebe bič. Nějaké "scénáře" sehnala, nějaké přepsala a vyřazovací metodou jsem z vyšších ambicí typu Erbenovy Kytice, sklouzla až k Červené karkulce. Děti tím byly nadšené, tedy pod podmínkou, že nikdo z nich nebude hrát babičku, ani maminku a pokud možno můžou všichni hrát okurku. Ano, okurku. Ale pro okurku jsem roli do Karkulky prostě nevymyslela. A tak se musely podělit o role, které jsou. S babičkou, maminkou a bez okurek.
Následovaly dva měsíce běsu, řvu a smíchu. Všichni kromě mě se zjevně skvěle bavili./alespoň to mě těší/ Někdy jsem přemýšlela, je-li mě vidět, nebo slyšet. Nakonec mě napadlo: "Jsem tady vůbec? Třeba tady vůbec nejsem a jen si myslím, že tu jsem. A tak proto mě nikdo neposlouchá, jojó." Ale,ať nejsem morous, někdy to bylo i fajn. Třeba když přišla jen ta okurka:-)
V den představení bylo ale vše naopak. Já byla klidná a šťastná a ostatní měli nerviky. Dostalo se zadostiučinění nešťastně samomrskačce. Spočteno sečteno, představení se podařilo, rodičové nadšení. Dokonce až tak nadšení, že se těší na příští představení. A to zrovna v momentě, co jsem se rozhodla, že ze mě ten rejža prostě nebude.

V obchodě: " Máte, prosím Vás, čerstvý femury?"

Itálie, Německo, Anglie, Portugalsko, Španělsko, Indie, Rakousko, Dánsko, Jordánsko a konečně taky Paraguay. To je můj skromný výčet zemí, kde jsem byla v nemocnici. Tentokrát jsem to ale nebyla já, kdo byl léčen(dá-li se to tak nazvat tady). Takže hezky popořádku. Od Virgilia maminka byla operovaná a řekli jí, že bude potřebovat krev, tak ať dohodí 4 lidi. Tak jsem se přihlásila, když budou chtít moji krev(což bych se popravdě divila), tak že dám. Opět jsem se přesvědčila o kvalitě zdravotnictví v Paraguayi. Ale od začátku.
Julia upadla v noci na schodku a už se nepostavila, ráno svištěla k doktorovi, ten jí řekl, že je to psychologický, ať si vezme brufen a že to přejde. Světe div se, nechodila, ale rentgen netřeba. Druhý den jeli k jinému doktorovi, který už zapnul mašiny a udělal snímek kosterní, ale nic neviděl. Den následující, scéná třetí, Julia jede zase k doktorovi a tam už si doktor konečně všiml, že má zlomený femur. (popravdě, když jsem viděla ten snímek já-laik, tak nevím, jestli se doktoři kam se všichni doktoři předtím dívali, bylo to vejpůl). Příběh tedy pokračuje v nemocnici. Připadlo mi zvláštní, že by nám jen tak sosli krev? Bez testů? Naštěstí to byl informační šum a odběr krve tu podléhá stejným pravidlům, jako jinde ve světě. Plus bod pro Paraguay. Nakonec žádnou krev nechtěli..někdy prý musí operovaný sehnat dárce, někdy mají dost. Manžel Julie mezitím vyrazil shánět nové "součástky" pro Julii. S lístečkem vyrazil, jak do potravin. Nakoupil nový platinový kloub a ještě pár věcí a hurá, může se operovat. Napadlo mě, jestli anestetici používají kladivo. :-)
Do nemocnice jsem vkročila plná zvědavosti. Jeden výtah nefungoval, druhý nejel,protože tam nastoupilo o pět lidí víc než mělo, a tak jsme šli po svých. Nejvíc mě překvapilo, kolik lidí může být najednou na návštěvě v pokoji. Návštěvní hodiny neexistují. Syn Julie, Christian, zůstane dnes v noci se o ni starat. Sestry vymění prostěradla, dají léky a kapačku, ale osobní hygienu si každý musí zajistit sám. Kdo si nemůže dojít, tak tam má někoho z rodiny a ten mu pomůže. Julie mi šeptá, že tam v noci po stěnách lozí švábi. Uff, odfrknu si a zavzpomínám na svůj pokojíček v opavské nemocnici. Teď už to vím. To vám byla paráda!:-)To mi se máme v nemocnici jako v hotelu, čajíček, kafíčko, čisťounko, smrádek Sava ...prostě vata.

Tož tak, přátelé a kamarádi. Tak jsem to zmapovala a myslím, že bude lepší, když se nikomu v Paraguayi nic nestane:-)

A kde si mohu, pane průvodčí, vystoupit?

Tak jsem opět v Paraguay. Nebylo to ale zdarma. Z Kroměříže jsem vyrazila nabalená pečlivě, s nákladem 45 kg + 2 řízky s chlebem a okurkou. Vše šlo dle plánu, až do Olomouce. Zde jsem totiž nastoupilado vlaku na Prahu, na kterém bylo napsáno Žilina. Že jsem si nevšimla? Ale blbost, všimla. A tak pan průvodčí se ptá: " A nevadí Vám, že jedete na druhou stranu?" A tak jsem se mrkla do Hranic na Moravě a byla jsem ráda, že mám ty řízky dva. Nevadí, jede se dál podle plánu. Tedy až do odbavení to tak bylo. Tam mi aktivní slečna oznámila, že váha u nás doma váží blbě, a to o cca 8 kg. První co mě napadlo bylo: " A kolik teda že to vážím já? No nééé!" Zahnala jsem chmury a jala se vyskládávat Radegastíčky, Plzničky a Budvajsříčky a hořtice různých chutí a vůni do náruče kamarádovi, který prostě splňoval zásadní předpoklad pro toto dědictví, byl ve správný čas na správném místě. " Na zdraví, Opice!"
V Buenos Aíres jsem hned na recepci hotelu zjistila, že tento hotel "is heterofriendly", což jinak řečeno znamená, že heterosexuálové jsou také vítáni. Rozhodně tam po mě nikdo mlsně nekoukal:-)
Druhý den mě čekala třešnička na dortu. V letadle do POsadas nám oznámili, že podmínky v destinaci, ani po cestě nejsou teda vůbec ideální a že nás budou informovat. Jinak řečeno: Milí pasažéři,bude dobrodrůžo!Těšila jsem se na kávičku a sušenku, kterou jsem si nechala zajít, když nám po půlhodině letu oznámili, ať se laskavě usalašíme v sedadlech, zapnem a že kafičko nebude, páč prostě letíme do bouřky. Následovalo pár podivných kreací, náhlých vzletů a sletů a byli jsme nad Posadas. Už jsem se zálibně koukala do vln řeky Paraná. Ano, do vln. Do vln? Cože? Do vlny řeky? Co to je za blbost? Najednou se blížíme zemi, letadlo se podivně třepotá a naklání a když už jsem měla stromy skoro na dosah, zařvou motory a já se cítím jak na centrifůze, svištíme zase nahoru. Pilot nám oznamuje, že vzhledem k povětrnostním podmínkám se nepodařilo přistát, ale zkusí to prý znovu. Pche, super..tak jedéém! Druhý pokus byl ještě záživnější, páč mě napadlo, kolikrát to asi může zkusit, než mu dojde palivo? Byli jsme teda ještě o kousíček blíž, ale zas to nevyšlo...tamtadadááá..letíme teda přistát do Foz de Iguazu. V okýnku se mi vzdaluje Encarnación a letím znovu za vodopády. Chjo! Čtyřhodinové čekání na verdikt areolinií, zrušení letu, cesta busem do Posadas..tamtadadá...po 14 hodinách jsem se dostala do cíle. Hurá! (fanfáry)

i přes vodopády řeky plynou dál a svět se točí a voda padá....

Dorazila za mnou Ivka ze Zélandu, a tak jsme zavzpomínaly na staré dobré časy cestování po Španělsku a vyrazily na krátkou štaci...stačí mrknnout do mapy a je jasný, že cílem naší cesty musely být vodopády Iguazu. Naše cesta byla dobrodružná, opět se mi potvrdilo, že člověk se pořád učí. Busem jsme dojely na hranici Paraguay - Argentina do Cuidad del Este. Je to druhé největší město Paraguaye a jeho pohraniční poloha s Brazílií a Argentinou na břehu řeky Paraná nabízí vynikající podmínky pro mafie, kšefty, pašování, drogy, nelegální přechod hranic, atd...
Vzhledem k tomu, že všichni varovali se mít v Cuidad del Este na pozoru, nechtěly jsme tam vůbec zastavovat. No jo, jenže jsme už od rána najely na "Mañana režim", který jsme se dokonale naučily ve Španělsku, a tak jsme svůj um oprášily a po vydatné snídani, spršce, maté, cigárku jsme si to po 12 hodině štrádovaly na zastávku v Coronel Bogado stylem "zítra je taky den". No a tak se stalo, že jsme do Cuidad del Este dorazily až večer a už nejezdil bus do Brazílie, odmítly jsme nabídku taxikáře s tím, že je moc drahý a u nádraží, hned za favelou plnou odpadků, ohníčků, dětí, stanů a všeho, co ke správné chudinské čtvrti náleží, jsme se ubytovaly.
Ráno bylo odpovědnější. Vodopády lákaly, a tak v 8 už smě hrkotaly městem k hranici do Brazílie. Klasické razítkování na hranici proběhlo, jako vždy, chaoticky. Ale o 2 hodiny později jsme se spadlou bradou, celé promočené stály přímo před "Garganta del Diablo" (Ďáblovým chřtánem), jak se nazývá největší část vodopádů Iguazu. Pod jedním z nich se plácal gumový člun, a tak jsem se taky poprvé zařadila do skupiny "turistů se vším všudy" a tento konfort si dopřála. Když jsem nastupovala do loďky, řek mi šofér, ať si neberu ten foťák...díky, kámo!
Sprška byla osvěžující, oči nešly otevřít pod přívalem vody...tak jsem toho moc neviděla...ale paráda:-)Půlkruh duhy vybarvil řeku...
Večer(za svitu reflektoru helikoptéry, co krouží nad řekou a šmíruje kde, kdo, co a jak) jsme tento pocit spláchly vynikajícím chilským vínem...a přes vodopády řeky plynou dál.

že by skončil svět?

Fotbal, fotbal, fotbal...a ještě jednou - fotbal. Muži, ženy, děti, mimina, babičky, dědečci, dokonce i psi - všichni se vzorně oblékají do červenobílých mundůrů a fandí! S těma psama si nedělám srandu, opravdu běhají po ulici psi v bíločervených pruhovaných trikách:-)
A já fotbal taky miluju. U mě to začalo tady...najednou jsem cítila, že fotbal je vlastně super.
Je ticho, utichá i jinak věčně rušná calle principal, motorky mizí nevím kam, rušné město se náhle mění v oázu klidu a pohody, nikde nikdo. A tak já vyrazím do ulic a užívám tu změnu. Je to, jakoby měl skončit svět a všeci už odletěli jinam. Tento pocit brzy přeruší nadšené výkřiky při "skorogólu". Gól zní jinak. Drív než se naděju, bere Lola nohy na ramena a panička nepanička mizí v nejbližším domě. V tom se ozvou rány, petardy, jekot...

Na pondělní zápas Paraguay-Japonsko jsem se vyzbrojila kamerou a vyrazila do štrýtu. V prodejně televizorů zjevně nemohli vybrat typ TV, na které tento zápas budou sledovat, a tak vystrčili ven všechny, vytáhli si židle a sledovali všechny. (Možná byly jejich motivy čistě praktické - pro jistotu, kdyby některá klekla:-)
Potkala jsem pár psů v červenobílých trikách a vyčkávala na výsledek..bylo to napínavý a Paraguay poprvé v historii klasifikovala do skupiny nejlepších 8 týmů světa. Oslavy, které následovaly, bych jen s těží popisovala...a tak mrkněte na video, jakou radost dělají míče v brance. Jsem fotbalový barbar, ale toto byla sranda:-)

‘Eju katu, roha’ãrõta

V Coronel Bogado sice není kultura, zato se tu dějí jiné zajímavé věci. Například se tu objevil zvířecí exemplář, který má stěží ve světě obdoby. Je to " el chancho parlante", neboli " mluvící prase". Jsou toho plné noviny(tedy Telediário z Bogada:-) a pár článků, popisujících historky lidí, kteří se s podivnou zvěřinou setkali, je taky na internetu. Dle výpovědi očitých svědků,prase se toulá po nocích po cestách v Cnel Bogado a děsí lidi svou řečí. “Asusta demasiado y muchos ya ni salen a la calle en las noches”. Prase se objevuje nenadále, mluví "guaraní". Jedna žena, poté co ho slyšela promluvit, oněměla. Lidé prý řeknou praseti -‘Aháta agãite aju roikutu haguã"( "Prase, já půjdu a chytím tě!") a prase prý odpoví: ‘Eju katu, roha’ãrõta ("Přijd, budu tě čekat")
Je to tu holt divočina. Prasata mluví a lidi se střílejí. Včera našli zastřeleného dělníka, a tak se teď řeší, kdo bude platit. Justice tady v Paraguay stojí na velmi chabých a nejistých nožkách. Funguje zákon - kdo platí, je nevinný - neboli - kdo neplatí a je nevinný, je vinný. Platit může jen ten kdo má peníze, takže se jednoznačně vina dává tomu, kdo ve sporu ty peníze má. Viva korupce!

jé, volby! jé, město! jé, sklíčko!"

Jsem zodpovědná. Na volby jsem vyrazila na ambasádu do Buenos Aíres. Jela jsem volit a taky do komise. No jo, jela jsem ze vsi do města, do štadtu, do štrýtu...to byla událost:-)
Účast voličů nebyla nijak závratná, ale to nikdo ani nečekal. Ono nakonec když o tom tak přemýšlímm je dost šílený i to, že lidi, kteří v ČR nežili a nikdy žít nebudou, mohou svými hlasy ovlivňovat dění tam kdesi daleko...Čech nečech.( Ale na druhou stranu, za naše výsledky se nemusíme stydět...to ne.)Někteří krajané se na tuto událost patřičně vymódili - oblek, kravata pečlivě uvázaná a hurá na volby.

Když už bylo sečteno a rozhodnuto, vyrazila jsem do toho "štrýtu". Když žijete v Paraguay (a není to v Asunción), tak musíte využít každou příležitost koupě. A tak jsem poznala nový vjem - chuť kupovat a kupovat...najednou je tolik barviček, věciček, prkotinek kolem a já mám pocit, že potřebuju vše. Přebrala jsem na sebe Evčin úděl, a tak už za prvních 20 minut shopping šílenství, jsem promoklá na kost...leje a leje. V prvním sportu se sápu na suché oblečení a odcházím suchá a spokojená do deště. Jojo, nakupovat není žádný med:-)Při svém průzkumu zjišťuju, že letos se prostě rovný gatě nešijou, protože to není "in"...letos je vše rajťácký, je to moderní, tak kupuj, drž hubu a krok...ale já vzdoruju, hledám, hledám, hledám...a nakonec odhazuju vzdor a svorně kupuju co je. Koně mám, tak co by ne.
Buenos Aíres je krásný město. Teda, upřímě nevím, jak moc jsem ovlivněná izolací v Paraguay a nakolik je opravdu Buenos tak úžasný. Chvílemi jsem si připadala asi jako indián, kterému se poprvé dostalo do ruky třpitivé barevné skličko a zrcadlo..."jůůů"

Fiesta del Inmigrante, aneb jak byla ta písnička?

Sešel se rok s rokem a v Coronel Bogado propukla sláva Dne imigrantů. Zní to honosně, ale zjednodušeně řečeno - bude zábava..taková ta klasická, barevná, slunečná zábava. Jednotlivé spolky otevřely stánky, něco málo s ruční výroby, hodně sladkého a prý někde byly i halušky..já je ale nenašla:-( Mou pozornost upoutává láhev v ukrajinském stánku s názvem " перестройка". Neodolám a koštuju hospodářskou reformu v podobě tekuté. Jsem ale zklamaná, představovala jsem si to jako nepitelný vodkový nápoj..a ono to tady pojali jako přeslazenou ovocnou štávu...musím mrknout, kde je pravda, typuju to na půl cesty.
Na pódiu něco vyřvává "komentátor" a z toho co se donese k mým uším usuzuju, že ho klidně můžu zařadit do škatulky " neposlouchat". svátečně oblečení hosti se hemží, stojí frontu na "asado"(pečený maso) a sledují juchot na pódiu, kde se střídají taneční soubory jak na běžícím pásu...točí se a točí a juchají. Připadám si jako na zábavě někde na vesnici na Moravě.
Vše sleduju nenápadně ve stínu české vlajky, kterou jsme vyvěsili v českém stánku. Tři dny před touto fiestou jsme kuchtili a kuchtili..a tak dnes prezentujeme tu naši kotlinu klasickým VKZ a gulášem. Taky cukroví jsme napekli. "Asado" je pro všechny " numero uno", ale úspěch sklízí i naše české dobroty a nakonec prodáme vše, kromě pár porcí gulášku. V tomto slunečném dni, zahalená v odéru guláše, zastesknu si po oroseném českém pivečku...vyrazím proto na obhlídku a vracím se s láhví průměrného piva. Ale jednooký je mezi slepými král, takže si ho náležitě vychutnávám.
Při pohledu na všechny ty kroje, tradiční hudbu běloruska, ukrajiny, polska, česka, atd. mě napadá, jestli opravdu tito lidé věří v to, že toto je ta kultura jejich země. Jistě to tak někdy bylo, ale je to poněkud zmražený pohled na tradice. Je to přesně to, co přinesli jejich rodiče...
Sedím teda pod tou vlajkou a vzpomínám jak to říkala paní soudružka učitelka z těma barvama? Bílá jsou vlasy pana soudruha Husáka, modrá uprostřed jeho oči, a červená jeho rty...otřesu se a radši si dám to pivo:-) Z davu se vynoří opentlení koně, v zápřahu táhnou trakař a na něm za doprovodu harmoniky a bubnu falešně ječí tři ženy ukrajinskou písničku. V zatáčce se kola trakaře nalevo bezvládně točí ve vzduchu, chlapík s garmoškou nakloní se tedy napravo a za monotonního, pohřebního rytmu bubnu se jede dál...ženy stále kvičí. Napadá mě, kolikrát už byla každá tradice sežraná, přežvýkaná, strávená a vyplivnutá zpět na světlo denní:-) a kdoví, jak ta písnička vůbec měla znít?

tím vším čím jsem byla, tím jsem byla ráda...

Nazdárek všem,

zdrávím z Coronel Bogado. Přišla zima(teda prý teprve přijde, ale mě už zima je)...nejvíc neuvěřitelný na célé této zimě je, že Evka v Anglii má teplo, přestože vždycky prší kde se mihne Evka! Něco se rozbilo!
Žáků v Coronel Bogadu nápadně ubylo, blíží se Den imigrantů, kde se bude vařit a hostit, a tak na češtinu nemá zjevně málokdo pomyšlení, schůzuje se a schůzuje. Sušenka se do toho kulinaření taky přidá svým dílem a otevře český stánek, už teď kuje, co jim navaří, nebo že jim zavaří. Přijímám nápady na české kulinářské speciality:-)

Jinak řádí chřipka a já klasicky vychytávám všecka zvířátka:-)Samoléčba to jistí, páč o úrovni lékařů tady mám značný pochybnosti:-)Mému doktorskému umění je podrobena taky "moje" fenka z ulice - Lola, které trpělivě už týden píchám antibiotika (člověk se naučí ledačemu, když musí), páč měla zápal plic a jak už to tak u psů z ulice bývá, odešla a 2 dny jsem ji neviděla. Dnes ale zase štěkala před domem a je jasný, že je z toho venku...a tak si musím blahopřát a vzhledem k tomu, že slečinka(moje sestřenice) mi dnes oznámila, že její mimčo bude taky Jamka, tak otvírám na oslavu láhev červenýho.

Týdny běží jeden za druhým jak husičky, jedna, druhá, jedna druhá...až mi to občas dává zabrat...
Víkendy bajky a krajinky...takže přidávám fota na rajce:-)tak to zkoukněte, jak to tady vlastně vypadá a komu to nestačí takto, tak ať kouká přijet:-) čai, J

gumové žabky

Spojízdnila jsem ohřívač teplé vody o jehož účelu jsem tady ještě před měsícem dumala. To víte, taky tu mají zimu. Opravu "vytuněné" sprchy, která při dotyku dává povzbuzující elektrické šoky, jsem po zkušenosti s opravou lampičky, která způsobila můj rychlopřesun vzduchem z pokoje do třídy, raději přenechala muži svému oboru znalému = elektrikáři. Jaké ale bylo udivení, když mi dnes pan elektrikář po 5ti minutovém zákroku sdělil, že teď už je vše v pořádku. Po chvíli vyptávání jsem se v podstatě dozvěděla, že ten spodní, kovový kohoutek už neprobíjí, ale ten plastový nahoře jo a že je to "normal"...abych byla přesná = abajo - mortal, arriba = normal:-) No, v podstatě, když si pořídím gumové žabky a budu se sprchovat výhradně v nich, tak už nebudu já ten vodič mezi sprchou a zemí a mělo by to být vše v pořádku:-)
Jó, elektrika...lekce proudem v Paraguay jsou poměrně tvrdé, ta oslední(nepočítám-li sprchu) byla obzvláště poučná. Adaptéry jsou "made in China", jako ostatně skoro vše na tomto světě,ale tyto jsou fakt exklusivní - se vším všudy a v určitém úhlu i fungují...ale především nacpat do nich přípojku vyžaduje dost znalosti a především - síly...a tak se stane, že ne všechny elektrické aparáty jsou správně připojeny a prostě jsem dostala takovou šupu, že se mi div nezježily pačesy na hlavě. Brněla jsem jako zastara...už jsem skoro i zavoněla, myslím:-)Už se to nebude opakovat...

important message!

„Mňau“
Po čase zdravím…no né, že by se nic nedělo…ale to víte, jak se člověk zažije, přijde mu vše tak všední, že má pocit, že není co sdělovat
Dnešek byl nevšední, mám pocit, že vám něco přece jen sdělím.
Noc byla perná…ne, že bych někde šoumenila, naopak, zalezla jsem pod moskytiéru už po 10 hodině! Ale hromy a blesky nedaly mi spát!!! Ráno jsem si ověřila, že je fakt ráno…no jo, nebylo to poznat…černočerná tma. A déšť, hromy a blesky…zašla jsem tedy naproti do krámu, koupila čerstvé „ chipas“ a očekávala Evku…mou nejoblíbenější rosničku, která nikdy neklame. (když se přiblíží, bude sněžit na pláži a nebude sníh na horách)
Déšť stále neustává, prádlo se v něm pere už víc než 30 hodin a účast na výuce byla tuze nevalná…upozornili mě, že když tu prší, je vše jinak…stručně řečeno – když prší, tak se nic neděje, nic se nedělá a nikam se nechodí.
Proto jsem vybrala tento den pro zanechání této dlouho zamlčené a v budoucnu jistě opakované, veledůležité zprávy pro ty, kdo …... „MŇAU“
A já si brousím zoubky na zítra..páč určitě, ale určitě přestane pršet! Vyschne mi hamaka a ranní tereré bude o5 venku!

tryskem Paraguají

Haga su pedido de chipas!

„Haga su pedido de chipas para las Pascuas“…chipas, chipas chipas…budí mě každé ráno pokřik v ulicích. Jojo, a tento týden ještě víc, páč budou velikonoce…což pro nás neznabohy zas taková událost není, ale tady to je sláva. Katolická církev zapustila kořínek a ten, snad díky rozsáhlému systému zavlažování rýže, se uchytil a rozrostl po cele Paraguay. A tak se připravuje, tak jsem pojala školu taky velikonočně, konečně posuďte sami z fotek…nominovala jsem se na pozici od základní školy vytoužené – nástěnkářka, uvařila vejce, rozdala štětce a připravila povídání o českých velikonocích. Zaujalo mě, jak jsme si oblíbili velikonoční pondělí a přestylizovali ho na takovou tu „našu kalbu“… a ostatní, mnohem důležitější velikonoční dny, jsme vypustili. Nu, ale odzačátku. V sobotu jsem byla pozvaná na oslavu 80tin. Prý ať vím, jak se to tu slaví. Když jsem tam došla, šla jsem skoro do kolen. Sál, za jaký by se ani kroměřížský kulturák nemusel stydět - nazdobeno, vyšolicháno, pozváno odhadem 300 – 400 lidí…živá muzika, švédský stoly..všechno…ale to prý nic není, protože 15tiny tady slaví ještě větší…kolikrát až 1000 lidí pozvou…musím přiznat, cítím se trochu ošizená, na moje patnáctiny si nepamatuju. Ale kdo z nás jo, že?
Nu, takže za zvuků 4 kytar se účastníci dali do trsání a nenápadně porušovali postní čas…jak se říká v Maroku –„ Aláh do not see“.:-) Jelikož pan doktor oslavenec je ukrajinského původu, brzy se naženou Nasti podobné holčiny v krojích a za zvuků ukrajinské hopsahejmuziky se dají do trsání. Tváře všech přítomných spolehlivě odhalují jejich původ…je tu hodně imigrantů. Přesto nezapadám…a toužím po nápisu na čele, dokazujícím 3 základní otázky: můj původ, výšku a velikost nohy. Z oslavy mizím po půlnoci a za doprovodu fenky Loly ovíněná kráčím domů, výsledek- roztržený gatě, Lola je holt hravá.
Nedělní ráno – smrtná neděle. Je tomu už hódně let, co nás tři sestry mamka přestrojila do červených šatiček a my vyrazily koledovat, krákorajíc: „ Smrtná neděla, kdes tak dlouho byla….“ Pomačkaná jsem se probudila v 6:30 a vyrazila do kostela…tento den se u nás světí kočičky, tady kytice z palmového listí. Byla jsem tam mezi prvními, neboť i mše se konala stylem: hora Paraguayana, to znamená minimálně 3x akademická čtvrthodinka skluz. Kněz mě pobízel: „ Adelanteee, adelantee…“ a tak jsem vešla…a byla jsem tam, v kostele. Hu! Co teď, co mám dělat? Jak se mám tvářit? Asi svatě..hmm, neumím, 5 minut váhání a rozjímání a s přehledem nad malými přicházejícími indiány jsem přešla svatostánek, co pálil pod nohama a vyrazila zpět do postele do čertova lože, dospat to přesvaté ráno.(foto - http://sususenka.rajce.idnes.cz/

víkend v Encarnación, aneb " tak to tady šlape"

Sobota...slunečno...co s tím? Koník řehtá v ohradě, bajk se třese v zahradě...přijímám pozváná a vyrazím tedy na bajka do Encarnación. Dvě hodinky jízdy bezpečně zaručí mé červené zabarvění, šlapu o 106, žene mě představa 3 dnů v Encarnación strávená v přítomnosti super lidiček. V duchu dávám zapravdu Jindrovi, co tu učil přede mnou..je vlní se to tu:-)Cestou pochopím spoustu věcí, jak se to tu má na silnici: větší má přednost, kdo jede rovně má přednost, na křižovatce vždy zastav - ty přednost nikdy nemáš, červená na semaforu = zelená, hierarchie na silnici: "největší, větší, velký, menší, ještě menší, motorka, vůz tažený koněm, vůz tažený oslem, kůň, osel, cyklista, chodec. zástěrky kamionů mi jsou vějířem před pusou...neuhnou opravdu ani o píď..kuráž to chce, kuráž!" Se slovy "nikdy víc" dorážím do cíle("nikdy víc" porušuju už druhý den), páč v neděli ráno se kluci pustí do servisu mého bajka a náhle je z odřeného oslíka dostihák... a tak nasedá "tým Encarnación"na bajky( myslim, že toto jméno klidně můžem používat, jiný tým na kole tu skoro jistě není:-) a vyrážíme. Užívám si, že někdo za mě rozhoduje na křižovatkách a spolehlivě mě přepraví přes hustou dopravu až na konec města. Nejdřív mě napadá, že jedem pomalu...teplota je na cca 35 stupnich..postupne splha na skoro 40...napadá mě, to je super, že jezdí - "na pohodu"...(tuto doměnku mi vyvrací hned druhý den, kdy pochopím, že ten první si mě proklepli..dospěli k názoru, že můžu jet rychleji a tak se jelo). V cíli nás čeká zbytek rodiny a přátel, grilovačka a bazén..co víc si přát? Po několika Tereré různých chutí, barev a bylinek vyrážíme na procházku do "lesa"...cestička tam ale už není...něco přeskočíme, podlezem..přebrodíme a ostražitě naslouchám výklad, kde se skrývají hadi. Naštěstí přes den je nevidno..tak cucám tereré a šlapu. Večer nám okoření Truco, vůbec netušíc co mám za karty, mastím a užívám si štěstí začátečníka...to víte, druhý den mě opustí. Druhý den omastím den krajanům bramborákama a hurá na bajky..tentokrát k Paraná...navečer se pustíme do češtiny...loupnem Erbenova Vodníka z Kytice...a tak to tady šlape...posuďte sami z fotek na rajčeti

Ahoj a Espana!
Todo anda muy bien acá! Este finde hize un viaje a Encarnacion, fui de byci...que es muy aventuroso...casi lo mismo como escalar sin cuerda:-)
Las reglas esán claras - el grande tiene preferencia, luego es el más grande, siguen: grande, menos grande, pequeno coche, moto grande, moto, moto pequeno y finalmente la bicy...claro que no importa, cuanta gente usa una moto...por ejemplo hoy encontre un muchacho jovencito conduciendo, su madre atras, su hermana atras de su madre, esa tenía un perrito en una mano y su bebe en otra..pero eso no es todavía nada, cree o no cree...el primero en esta línea en la moto no fue el muchacho, sino su abuela:-))
El finde pasé estupendo...con la familia de Marek. fuímos al campo y allí me llevaron los muchachos por un camino " de imaginación(no havía)" a ver el "bosque"...:-))
Pues, acabo de volver a Coronel Bogado...fui a ver el caballo y aprendi, que hay que aprender trabajar con el laso...el caballo no sabe que no es vaca...así que tardé una hora corriendo atrás de las vacas blancas y el caballo...que (creo yo), pensó que era también una vaca. Voy aprender, como los del Western movies:-)
pues...estuvo quaí! como se dice...hasta los cojones:-)))ahoj, J

je to tady!!!

Než vysvětlím, co je tady, ráda bych z celého srdce poděkovala Julovi z Olomouce, který se momentálně toulá po Indii a uživá si svého snu - nebot´ právě díky němu se splnil i ten můj:-))a to dnes:-)
V dětství jsem to psala Ježíškovi na lístek a ten pečlivě šoupla za okno a doufala, že pod stromečkem ho najdu..ale nikdy tam nebyl. K narozeninám jsem si taky nepřála nikdy nic před ním, přestože už dobrých deset let to ani nevyslovuju..páč by se smáli:-))Však to všeci známe..takovej ten sen co víte, že je velkej, že je váš a jednou se splní..jen nevíte kdy a jak...
a ted´ je to tady:-) jojo, možná někdo z vás už tuší. Je tady, živej, krásnej, bílej a můj..alespoň po tu dobu, co tady jsem já:-) Dnes jsme rejdili po pastvině a je to sprintér.to je for sure:-) a protože tento pocit nejde popsat, tak vám všem jen chci říct, máte-li taky nějaký velký přání..tak při první příležitosti do toho jděte! chich..foto na rajceti

Hola Espana!

Hoy pasó una cosa, que tengo que deciros...mi sueno de la vida se cumplió..ni sé escribir lo..escrivo y borro..escrivo y borro:-) pues...desde pequena lo he deseado...y el momento vino hoy mismo:-)
Tengo mi cavallo:-) si, es asi...un cavallo blanco..un padrote...que corre como loco...antes corría carreras..y ahora es mazito como un gato...y majo, majito es! Si teneis un sueno..grande, pequeno..real, surreal..da igual:-) si lo quereis mucho, se va realizar:-)..foto en sususenka.rajce.net

Cesta zpět

Vyrazila jsem na kolo. Už po prvním – krátkém výletě jsem ale plná dojmů a především poznatků…vyrazila jsem na krátký výlet „stále rovně až k vodě“. Pěkně po lehkém obědě jsem naplnila láhev, vybavila se vším co jsem považovala za nutné( v mém případě je to čelovka – ztrácející se typy jako já nikdy neví, kdy se vrátí) a vyrazila.
Už po půl hodině jízdy jsem začala vnímat první nedostatky…poznatek č.1 – bez šátku či čepky – nikdy nikam. Č.2 - Do láhve s vodou bych silně doporučila jakoukoliv tekutinu…ale v pevném skupenství – hrouda ledu ideálně, neboť po půlhodince jízdy z ní stejně bude teplá brča. Také nutno upozornit na popásající se krávy…nástraha zde není kráva, ale ten špagátek přes který přejíždíte když ji míjíte…od napnutí špagátku častokrát krávě schází pouhý krok…důsledek tohoto kroku netřeba rozvíjet (že Iky?). Dále bych se ráda zeptala, jestli si někdo myslí, že existují nafukovací chodidla, která se nafouknou a pak opět stáhnou dle vlastních, na mě nezávislých, biorytmů? Jestliže potom ne, může mi někdo prosím vysvětlit, JAKTO že jsem si koupila za sebou 3. pár bot, který mi v obchodě seděl a při použití venku zjistím, že jsou malý? Není mi to jasný a s nostalgií vzpomínám na šuplíčky ve Vodní ulici u Bati, kde jsem nohu prostě šoupla a paní prodavačka už věděla jakou botu potřebuju…jenže pak noha vyrostla z rozsahu těchto vzorníčků…a já jsem v pr…
Dalším poznatkem, který mi zatím není zcela jasný…je způsob orientace v terénu bez mapy. Předem jsem si nastudovala nějaká moudra o rozdílu použití buzoly na S a J polokouli a obohacená vyrazila to zkusit…musím říct, nemám v tom moc jasno a jsou dvě možnosti, teda tři: a) tato buzola není vhodná pro použití na J polokouli B) já nejsem vhodná k použití buzoly a konečně za C) je to rozbitý. Každopádně jsem rovinatý terén paraguayských pastvin zařadila do kategorie: alá hradecká Byřička. Terén je protkaný sítí cest, které spolu svírají pravý úhel…na křižovatkách není povětšinou nic výjimečného, ono tam totiž na rozdíl od Býři není vůbec nic…posuďte sami z názorné mapky, kterou jsem si po cestě vytvořila…vracíme se opět k základním postupům orientace v terénu – slunce. Jak ve Vinetouovi, když hledali jeskyni Apačů…slunce svítí do pravého ucha cestou tam..takže zpátky? Co? Nic…
A tak se dostáváme k nutnosti mít především čelovku..ikdyž tady ani ta není nutná, svítí tu jen málokdo. A tak ráno hop do malých bot, čelovku na čelo, led do petky, čepku na hlavu a jede se…čekejte info z dalších výletů...každý další report totiž značí jediné – že jsem našla cestu zpět.

el amor puro

Mám nového kamaráda, teda kamarádku:-) je hravá a jestli mi neuteče, to se teprve uvidí..zatím si ji vydržuju na svých tvarohových koláčcích...popravdě už jí "spadly" taky dve empanády..ale to je vše!Téda kromě těch masových kuliček..ale to je fakt vše..jinak je před domem jistě z čisté lásky.

Hola a Espana! Quiero comunicar os, que tengo una nueva amiga aca! Ella me adora a mí y yo adoro a ella...pero la verdad es que su sentimiento viene de la tripa:-)a ver si se quedará cuando se me acaben las empanadas:-))
(más fotos de la escuela + mi piso y la perrita en sususenka.rajce.net)

dnešní harašení

Víc koní

Dny tu letí jako voda…ráno mě brzy vzbudí cikády a hluk motorek s odšroubovaným tlumičem, což je strašně cool…ale mě to nevadí, páč stejně nechodím spát se slepicemi
Ti krajané, které jsem zatím poznala, jsou moc v pohodě lidičky…a už se těším na výuku. Žije se tu v poklidu…tempo do pohody, lidi do pohody, moc příjemný. Dnes jsem se dala do práce…připravila učebnu, napsala třikrát nanečisto a dvakrát načisto českou abecedu a výslovnost para los espanoles…nakoupila pomůcky…a pro na první hodinu plánuju upéct babiččiny nenapodobitelné vdolky(volím nápovědu – přítel na telefonu – máma). Toto obnášelo objednat v obchodě tvaroh..až dnes podojí, tak ho připraví…a ve středu můžu konat. Podávat je budu s našou slivovicou..tím nic nepokazím.
Ráda bych sdělila mým capoeiristům, že jsem začala trénovat. Sice zatím sama, což nevadí, když je co pilovat…ale prostory mám úžasný – klimatizovaná třída či dvorek. Většinou jsem venku, pěkně navečer, přes den by mě kleplo…a povím vám…je to paráda! Kdo bude mít cestu do Brasil…estou acá esperando os..
Taky bajk už se třepe v koutě. Ještě sehnat mapu…páč kdo mě zná, tak ví, že s mapou se ztrácím mnohem spolehlivěji (že jo, Stánička?).
Ráda bych se s vámi podělila o své první setkání s pro mě absurdně největším postrachem a to s pavoukem. Ano, je to tak…ač mě všichni ubezpečili, že velcí pavouci jsou jen na poli a v lese, jsem při své podvědomé „Check in spider akci“ zmonitorovala opravdu luxusní černý exemplář pod knihovničkou…moment, probíhá checking…ok, opět zpět. Co jsem udělala? Chvíli panikařila a mluvila sama pro sebe: „Máme problém, jééé, to je problém. Co budeme dělat? Néé, co budeš TY dělat?!(v tomto momentě jsem přešla do osoby první a uvědomila si, že tento velký macatý problém pod knihovničkou musím vyřešit JÁ!! ) Tak jsem se tomu postavila čelem...chňapla jsem telefon a utekla na ulici…odhodlaná spát klidně i tam. Váhavě vytáčím číslo kamarádky Marty, nenápadně vyzvídám co ona tropí a když zjistím že je doma, tak jí vesele oznámím můj velký problém, stepujíc před domem. Načež Marta přispěchá (naštěstí bydlí jen za rohem) a statečně se smíchem pavouka odstraní..já stále přešlapuju a komunikuju z venku. Marta mi následně vysvětluje, že to je v pohodě, že se neobjevují každý den…a že prý ani nebyl velký, že jsou větší a že mi nic neudělá, protože to jsou pavouci, co přichází většinou kanálem (na zahradě mám tři!)a co rádi požírají kuřátka…no, uznejte sami! Nebo spíš samy! Uklidnilo-by vás to? Zasmály jsme se (já trochu křečovitě) a Marta odchází…a vše je “v pořádku“. Hnaná svojí schýzou, nelením a vyrážím na dvorek s eurofoliemi a izolepou, kanály pečlivě zakryju a po všech stranách přelepím. Ucpávám vším možným skulinu pod dveřmi, a tak tu sedím na židličce a bolí mě břišáky, páč mám nohy ve vzduchu…a monitoruju stěny i podlahu…taky postel odstavím a moskytiéru pořádně vypnu…srkám tereré a dám si víno..ať spím jak dudek a vůbec, lidičky…proč pánbůh neudělal místo pavouků třeba prostě jen víc koní?

brním...

Včera po návratu z večeře od Mašků jsem stála v pokoji a mávaje rukama se snažila zjistit, co mi to je, že se celý svět odehrává na pásce starého filmu, který se seká jak obraz na technu v Esku. Snažila se vzpomenout, co jsem za ten den snědla, či vypila, co by mohlo způsobit toto rozostření mysli…po dlouhém pátrání jsem zjistila, že tento mimostav mám jen v pokoji kde spím…ukázalo se, že je to vadným neonem na stropě…není problém, řikám si, vše umííím, vše udělááám…druhý den sem si to štrádovala šťastně s vínovou retro lampičkou, kterou mi přenechali Maškovi. Lampička, sic ne nová, ale zato zachovalá a stylová však večer svítit přestala…já, nabitá energií “Vše umííím“ kterou jsem získala téhož dne po opravě garnýže…jsem se tedy pustila do řemesla dosud nepoznaného a začala experimentovat. Výměnu žárovky zvládnu…ale nic. Běhám tedy s lampičkou, kterou tak chci od zásuvky k zásuvce v naději, že v té další je elektřina lepší...ale nic. A tak rozložím lampičku a začnu se v ní znalecky šťourat nožíkem.(samozřejmě že je vytažená z elektriky!!!Dyť by mě to jinak koplo!) Po pár pokusech odstraňuji izolaci a propojuju drátky - lampička zasvítila…“Juchů, jojo, umím všechno…oheň rozdělám, slepicu oškubu, v lese se neztratím, pár uzlů si pamatuju a taky jsem si dnes spravila tu garnýž! A říkám si, však jsem kdysi chodila s elektrikářem, né? Tak snad něco umím, ne? Tak ji přesunu zpět na stůl, připojím, rozsvítím…a najednou se já a lampička vzdalujeme od sebe rychlostí blesku, přičemž odhaduju že vzhledem k poměru váhy mě a lampičky, já letím asi 100 krát rychleji do vedlejšího pokoje, zastavuju se až o skříň a povím vám, ta elektrika je asi všude stejná. A tak tady brním…

Fotky

Fotky budou na rajčeti...link je tady, v galerii. Ještě se rozkoukám a začnu trochu dokumentovat..tak adiós...

Bon soir, Paris..

Hodina rezervy k prestupu v Paříži se ukázala být málo...Air France odkoukala některé manýry Českých drah..a tak měla tradičních min.60 minutek skluz už v Praze. Chvíli to vypadalo, že ještě jeden večer toulnu Prahou...vyslechla jsem si výklad toho jak jednat, až mi to uletí a že to vlastně nejde stihnout, ale nakonec jsem se rozhodla vyrazit na štaci a hurá do Paříže. S dalsimi dvěma, co to nemohli stihnout jsme se domluvili na schůzku v hotelovém baru na pařížském letišti, sotva letadlo dosedlo jsme protestne zacali balit, utáhla jsem tkaničky, nasadila potničky:-)), start - nízký..letušák mi jen tiše pošeptal: " Run!" a tak jsem běžela...a běžela...z terminálu na terminál..ono 4 minuty na přesun je dost málo:-)...při slalomu na check-in mezi nataženými pásy a sloupovím už fandili všichni kolem..a fandili...ale - "boarding closed" me cekalo. A tak jsem tam stála, vydýchávala svůj osobák a mrkala a vysvětlovala..až jsem si vymrkala přístup do letadla..."Au revoir,rodinko,přátelé, jejich přítelkyně a přítelové, pozemšťané i mimozemští:-)"

Despedida na Plzeňce...mázlá jako večer samotný

Diky vsem kdo prisli v sobotu do kromerizske plzenske pivnice...a taky je druhy den bolela hlava. Pridavam par fotek, neni co komentovat:-)..fotky jsou rozmazane, stejne jako ten vecer, v jehoz zaveru si pamatuju jen zachvat smichu s Evkou doma, nad talirkem plnenych knedliku se zelim...