Pár vlasů zešedlo, přibyla vráska a já mám za sebou své první ochotnické divadlo a tuto profesi vpisuji do sloupečky:"NE".
Nacvičovala jsem s dětma představení Červená karkulka. A jak to šlo? Slyšte příběh. Ušila jsem si na sebe bič. Nějaké "scénáře" sehnala, nějaké přepsala a vyřazovací metodou jsem z vyšších ambicí typu Erbenovy Kytice, sklouzla až k Červené karkulce. Děti tím byly nadšené, tedy pod podmínkou, že nikdo z nich nebude hrát babičku, ani maminku a pokud možno můžou všichni hrát okurku. Ano, okurku. Ale pro okurku jsem roli do Karkulky prostě nevymyslela. A tak se musely podělit o role, které jsou. S babičkou, maminkou a bez okurek.
Následovaly dva měsíce běsu, řvu a smíchu. Všichni kromě mě se zjevně skvěle bavili./alespoň to mě těší/ Někdy jsem přemýšlela, je-li mě vidět, nebo slyšet. Nakonec mě napadlo: "Jsem tady vůbec? Třeba tady vůbec nejsem a jen si myslím, že tu jsem. A tak proto mě nikdo neposlouchá, jojó." Ale,ať nejsem morous, někdy to bylo i fajn. Třeba když přišla jen ta okurka:-)
V den představení bylo ale vše naopak. Já byla klidná a šťastná a ostatní měli nerviky. Dostalo se zadostiučinění nešťastně samomrskačce. Spočteno sečteno, představení se podařilo, rodičové nadšení. Dokonce až tak nadšení, že se těší na příští představení. A to zrovna v momentě, co jsem se rozhodla, že ze mě ten rejža prostě nebude.
