Friday, March 16, 2012

Hlavně nic neplánovat - Bolívie








A je to tady - dovolená. Pro většinu lidí moment, kdy vypnou, rozepnou si košile, povolí opasky, nalejou si sklenku či vyrazí k vodě. Dobrodružnější duše zabalí batohy a hurá za exotikou. Prostě pohoda. Pokud ale jedete za exotikou do Bolívie, nemusí být slovo pohoda to pravé.
Po několika hodinové opravě busu, kterému po 20ti metrech jízdy z nádraží selhala převodovka a jeden tlumič, a tak se vesele opravovalo, jsme vyrazili přes Paraguay, paraguayským Chacem k bolivijské hranici. Kodrcavým autobusem jsme si to za burácení motorů skučeli paraguayským létem, něco mezi 40 - 50 stupni. Nalepení na sedačky jsme zírali do vyprahlé krajiny, u krajnice se válely seschlé mrtvolky zvířat, od všecho trochu: pes, nosál, had, kráva, ještěr...
A hop, 20 hodin cesty a jsme na hranici. Kovová závora na paraguayské a natažené mlíko na bolivijské straně jasně naznačovalo, kdo je na tom líp. Toužíce po asfaltu, jsme se třepali prašnou necestou do Santa Cruz. Město, které bych z itineráře klidně vyškrtla. Další den cesty nás dělil od hlavního města - la Paz. La Paz - chaotické město usazené mezi sněžnými velikány. Dvoudenní přesun z téměř nulové nadmořské výšky do 4000 m.n.m. nás na dva dny ochromil a znovu jsem se ujistila o tom, že jsem člověk beskydský, nikoliv alpský / v této mnou smyšlené škále ještě figuruje člověk nizozemský, přízemní a mimozemský/. Proces aklimatizace jsme po dvou dnech bez spánku a s hlavou jako třesk přelstili a vyrazili do bolivijského amazonského pralesa/50 m.n.m./. Autobus s podezřele zvedlou zádní části ve mě vzbudil tušení, že ani tato cesta nebude žádný med. Při každém nachýlení autobusu nad srázem na profláklém 'Camino de la muerte' jsem si vzpoměla na cestu z Himalájí. Dospěla jsem k názoru, že tenkrát to byla víra v reinkarnaci, co dalo lidem v autobuse klid a mír v duši, když se autobus zhoupnul nad srázem. Kdyby se něco pokazilo, tak se zase narodí, třeba jako kráva. Noc zahnala uváhy o tom, že nechci být kráva a ponořila strže do tmy a byl klid. Kolem druhé hodiny ranní ztichlo burácení motoru a bylo ticho. Po několika hodinách jsme se vydali na průzkum, už se rozednívalo a pod námi se otvíral výhled do amazonských pralesů. Krása. Méně krásný byl sesuv půdy, který paralyzoval dopravu na bahnité silnici. Jeden řidič autobusu se navíc cítil velký gaur a vyrazil svým busem do bahnitého závalu. Pro Bolivii a Paraguay typický postup: Dříve jednám, pak až myslím. A tak jsme byli před stále se sypajícím sesuvem se zapadlým busem. Za pár hodin byl bus vykopán a začal boj o to, kdo projede první. Za 36 hodin jsme přijeli do vesničky Rurrenabaque, odkud jsme za tři hodiny plavby proti proudu řeky Beni dorazili do jungle. Náš indiánský průvodce Juan nás doprovázel tři deštivé dny deštným pralesem, ochutnali jsme vodu z vodních lián, vyráběli šperky z plodů, stopovali zvěř a rybařili. Rybaření byl vysloveně ´úspěch´: na každých 10 kousků nahozeného masa jsem chytla jednu piraňu. Nakrmili jsme ryby a hurá zpět do civilizace. Cesta do la Pazu byla zablokovaná několika velkými sesuvy. Stálý déšť uvolňoval více a více bahna, nad ránem opět kolona stála a odblokování silnice bylo v nedohlednu. A tak jsme nahodili batohy a vyrazili pěšky. Za pět hodin jsme přešli všechny sesuvy a vyrazili busem vzhůru do la Paz. Elegantní prodejce v buse hodinu žvanil do mikrofonu o nutnosti vyprazňovat střeva, nejlépe za pomoci propagovaných projímadel. Svůj výklad zakončil přípravkem magického ženšenu, který prý nahodí každému muži již dávno zvadlé motory. Dětmi ověšené Indiánce vedle mě spadla brada, vykulila oči a vyškrabkala penízky zpodsukně. Já poslouchala prodejcovu řeč o laktátech a tiše toužila po WC. To v bolivijských busech chybí a řidič je většinou neochotný zastavit. Pokud ho přesvědčíte o vážnosti situace, zastaví na smetišti a dá ti radu: Rychle.
Dva dny cesty a jsme opět v la Pazu, jelikož je období karnevalu, nikdo nepracuje a celé město působí dojmem, že všichni soutěží o to, kdo se umí nejlépe ožrat do němoty. Těžko bych v močí čpících ulicích hledala vitěze, všichni byli dost talentovaní. Země se zastavila, je karneval. Na pultu v lékárně stojí láhev s pivkem a chlapík na nádraží nám vesele sděluje, že je přece karneval, a tak je nádraží zavřené, autobusy nejezdí, až za dva dny. Dva dny a vyrážíme na jezero Titicaca. Na ostrově 'Isla del Sol', odkud se dle Inků zrodilo slunce, trávíme dva pohodové dny. Copaté ženy přehánějí ovce kamenitým terénem. Je den uctívání bohyně země 'Pachamama', rozhazují se růžové květy a obětuje se Zemi.
Vyrážíme k argentinské hranici.
Bolívie je krásná, přesto bych místním lidem vytkla jejich uzavřenost a rezervovanost. Narazili jsme narazili na mnoho nepříjemných lidí, kteří nám dávali najevo, že nejsme vítáni. Jeden bujarý buran to vyjádřil v la Pazu dost jasně, když mi řekl: 'Vuelve a tu país' / Vrať se do své země/. Přesto je to země krásná, pokud tam pojedete, mějte hodně času a silné nervy a jedna rada: před nástupu do busu si skočte na záchod. Ahoj a příště o Argentině.

Wednesday, October 12, 2011

o lehkých dosedech, aneb když se nic nového neděje

Zdravím po čase. Jistě mnozí začali už dumat, jestli jsem nezmizela v pralese(on tu teda ani žádný nezbyl - všechno je vykácený), nebo jestli jsem nešlápla na jednoho z chlupatých koní...není tomu tak, stále se nacházím na jižní polokouli, snažíce se předat jazyk zvučný český našim krajanům. V tomto příběhu nehledejte žádnou hlubší zápletku či myšlenku, je to příběh plytký, hodný dnešní středeční deštivé noci. Co se odehrálo nového? Nemnoho, ale něco přeci. Tak například: pan Daniel Marek(krajan z města Encarnacion), jehož rodina pochází ze Zlína, navštívil Českou republiku. Krátce po návratu mi Daniel barvitě líčil, že nejlepší WC v ČR mají moji rodiče v Kroměříži. To je, dle mého názoru, velká lichotka, protože pohodlí toalety, a na tom se jistě schodneme, má mnoho pozitivních vlivů na výsledek celé "akce". Co to plácám, chci jen říct, že tato opěvovaná toaleta je vyjímečná tím, že prkýnko na záchodě v Kroměříži(přesnou adresu z kapacitních důvodů raději neudávám) pochází z Paraguaye. Ano, dovezla jsem domů jako dar záchodové prkýnko. Co na tom? Indiánské náramky, dečky, yerbu maté, či (pašované) papoušky vozí každý, já dovezla věc velmi praktickou - záchodové prkýnko. Důvod je prostý. Byla jsem z tohoto měkkého prkýnka, které při dosednutí vydává jemné "pšššttt" v domě u Marků tak unešená, že jsem neváhala a vyrazila na nákupy. Když jsem vytoužené prkýnko objevila v jednom železářství, nadšeně jsem vysvětlovala bulvy valícímu prodavači, že toto prkýnko pocestuje do Evropy. Výraz jeho tváře byl jasný, měl mě za vola. To mě neodradilo, vybrala jsem ze tří měkostí to nejměkší prkýnko a nacpala ho do batohu. Ve výrazu celníků, kteří si mě v Argentině vybrali jako školící subjekt pro novou celnici a psa celníka, byl znát téměř soucit. Ale nakonec jsme se zasmáli a já jela z prkýnkem dál. A tak je prkýnko v Kroměříži a bylo doceněno i ( a doufám že nejen) naší milou návštěvou. Měkké prkýnko ale nezaujalo jen mě. Jedno letělo i na Nový Zéland. Moje kamarádka Ivka byla z lehkého dosedu taky nadšená a hned si jedno koupila. Klasický suvenýr je klasický suvenýr. Položíte ho na polici, tam se na něj práší...ale toto prkýnko, pánové a dámy, na tom si smítko prachu ani nesedne, vydá lehké "pššttt" a potěší každého, kdo si libuje v lehkých dosedech.
(Mimochodem, má-li někdo zájem o trochu serióznější čtení, než o chlupatých koních a záchodovém prkénku, můžete navštívit můj paraguayský blog na IHned.cz (http://suchomelova.blog.ihned.cz/c1-52163740-viva-paraguay), nebo v internetovém časopisu o krajanech Krajiny češtiny, který je ke stažení na webu DZS.)

Wednesday, May 25, 2011

jak jsme jeli závodit...


Tento příspěvěk bych ráda věnovala mým přátelům, co rádi běhají po lese s mapou v ruce v tu nejpodivnější hodinu.
Jiný kraj, jiný mrav. Mapu jsme dostali 3 dny před závodem. nejdřív mi to přišlo zvláštní. Ted, po závodě, už je mi to jasnější...člověk si tu mapu musí přece porovnat s googleearth realitou. Něco se pravda od roku 1985 změnilo:-)
Na většinu závodů se v Paraguayi doporučuje podpůrný tým, který převáží kola a "maže chleby"...náš tým byl absolutně nejlepší, kola krásně vyservisovaný po každé etapě a chleby taky byly! Gracias!
V Pandoře nás jelo rekordních 5 a kdybysme ráno nezaspali o dvě hodiny, tak bysme dojeli "napohodu". Na místo jsme dojeli 20 minut před startem, začalo se cca 9 km během na první kontrolu, kola přemístuje podpůrný tým na druhé stanoviště. Pandora stávkuje, tak ji roztlačíme a rovnou využijeme rozběhu na startu a hrajem! Snad tam dojedou, snad tam ty kola budou! Následuje kros přes pole kraví, už se stmívá...kola nás naštěstí očekávají na druhé kontrole, jde se na to...
Krásná spolupráce našeho týmu (využívám mé pozice "mezimuži" v závětří) nás vede na přední pozice..přichází prvních pár váhavých bodů, mapy na sebe nenavazují, kousek prostě chybí. Překvapeni jasnovědectvím slečny z jednoho týmu, jež bez jediného pohledu do mapy velí zbytku svého mužského týmu na každé křižovatce, pokračujeme dál. At Freundshafty, nebo vědmy...jsme v Paraguayi. Nocí valíme se k autu, kde měníme kolo zase za svoje. Noční bloudění v tarantulích mám nejraději. Vše jde hladce. Kolem druhé ráno jsme zase u kol, vyrážíme na poslední (cca 40 km) etapu. Na jedné kontrole nám opravují souřadnice, prý jsou špatně. Před 10 kontrolou mi moje hong-kong světlo vypovídá službu, takže dál po tmě. Zem je jako brasilská pláž - hluboká a písčitá. Nějaké ty držky...jeden kufřík a už je den! Krásné výhledy do paraguayské nížiny, krása! Poslední kontrola je umístěna o pár kilometrů špatně, což zatím organizátor nepotvrdil...ale je to sure. Náhoda nás dovede až k ní a hurá do Pandory! Ach ano, málem bych zapoměla. Pandora...nejdřív se ulomil akcelerační pedál, dvě díry do podlahy a drát to dočasně vyřešili...postupně však ztrácí všechny šruby a vruty na zadním kole...až už má jen jeden. V tomto bodě voláme odtahovku. Kolíbu se na Pandoře, která se kolíbe na odtahovce a snažím se být pozitivní...alespon ušetřím za benzin:-)

Tuesday, April 19, 2011

Už nevedu...

Tak zase ve stereotypu všedních dní...výuka, knihy, internet, procházky s Lolou, výlety na kole, krajanské schůzky, tereré...
Snažím se zvolnit tempo - "hodit tam kvalt". Jsme akční a uspěchaná společnost - my, Evropani. Většina lidí tady posedává celé dny před obchůdkem, jehož sortiment vyvolává vzpomínky na předrevolučního kroměřížškého Fochra)a srkají tereré. Kdyby všichni pracovali tolik, co nepracují, obávám se, že by Paraguay ve výrobě předběhla i tryskovou Čínu. Ale moc se tu toho nevyrábí, tak co...Náhodou zrovna v letošním roce prý vyvezla Paraguay více hovězího masa, než hovězí magnát Argentina.( Bude to snad tím, že si Argentinci všechno sežrali?)
Děti se začaly učit na nové nástroje, a tak stojím u zrodu jediné české kapely v Paraguayi...pocit z toho mám pravda radostný. Už se těším, až si to děcka pošlapou ulicemi Coronel Bogada troubíce, že šly panenky silnicí...
Taky bych ráda oznámila návrat koní. Ne těch 4 nohých, ale těch 7mi nohých, chlupatých. Dlouho jsem se domnívala, že velcí chlupatí pavouci, kapibary a opice jsou na jihu Paraguaye historií. Ráda bych dodala, že jsem se v této věci(a mnoha dalších)spletla. Možná proto, že z kapibar a opic je narozdíl od tarantulí dobrá pečínka, je už ve volné přírodě zřídka potkáte, zato na pavouka narazíte poměrně snadno. V nedalekém Carmen del Paraná jsem minulý týden skoro přes jednoho přebruslila...naštěstí jsem si ho, díky jeho velikosti, všimla včas a mohla tak aktivně odbudovávat tuto nelogickou (vždyť zrovna já jsem ho přerostla zhruba 1000x)fobii.

Současně bych ráda zveřejnila další perličku k tématu: elektrika.
Připomeňme si ale krátce, co už se stalo...absolvovala jsem dvoumetrový let se schodku třídou nazád po vlastní(zjevně neúspěšné) opravě lampičky. S problémem probíjející sprchy mi sdělil mechanik, že to je tak normální, že když se sprchuju, tak na regulátor nemám šahat a je to. Následně jsem dostala ale mnohem lepší radu, a to - sprchovat se v gumových ťapkách. Mám ale nový poznatek. Také vařit na elektrickém šporáčku se doporučuje v pantoflích, jedině tak totiž nevedu... Věřte či nevěřte, posledně mě kastról vykopal z kuchyně.

A tak jde život tady v Paraguayi...ahoj, příště.

Friday, March 18, 2011

Už jen chybí, aby nás po.... dinosaurus.


A jak to dopadlo?
Pandora vyhlásila válku 400 km před hranici. Jediný způsob jak fungovala, bylo jet min.70km/hod. Což přes hranice nelze. Takže při přistání na hranici Pandora hýkla, odfrkla...svíčky se ponořily do olejových hlubin a zdechla. Po vyřízení všech dokumentací jsme celníky půl hodiny dusili marnými pokusy nastartovat. Jelikož jsme ztratili výfuk...hluk vylákal z brlohů i ty nejzatrvzelejší celníky z kanceláří. Nakonec jsme se ale zdárně doburáceli do Asuncion. Poslední noc přišel dinosaurus. Lola, která spala v autě dostala v noci průjem. Pokrytí bylo úplné, nevynechala nic. Od přední části - kola, stan, boty, sedačky...až po celou část kufovou - batohy, lezení, talířky, skleničky na víno a abstraktní kresba typu "cákanec" na zadním skle Pandory... ano, kruh se uzavřel. Už nás po.... dinosaurus a začíná nová etapa Pandory. Ta má nový motor, který tiká jak švýcarské hodinky. A tak končí Pandora příběh...a vracím se zase do koloběhu všedních dní, kde mě nic nepřekvapí.

Wednesday, February 23, 2011

Hoy no vamos poder terminar....


Odtahovka prijela druhy den v poledne. Vytahla Pandoru na nosnik a frrr do Salta/jsem to rikala, ze dojedem.Ale takto?/ Odtahli nas do nejblizsiho servisu, kde nas pan mechanik presvedcil, ze to zna, ze mel taky takovou karu. Za 5 dni to bude sakumpykum hotovy a drahy to nebude. No parada...zaradovala jsem se. Vsichni tri jsme se presunuli s kolama do kempu. Dusne, parne odpoledne bylo podezrele tiche, jako by se neco hnalo. Navecer jsme uvazali Lolu u stanu a vyrazili do servisu pro spacaky a obleceni. To uz papousci litali hoodne nizko/delam si, samozrejme, srandu. Papousci, jak znamo, pred destem nizko nelitaji.chacha..ehm./
Cestou do centra ¨to¨ propuklo. Behem hodiny bylo centrum pod vodou, uvazla auta, lidi...kolaps. Neslo jit ani tam, ani zpet. V posledni minute jsme sehnali aslespon deku a po hodinach brodeni se dostali zpet do kempu. Tam nas prece cekalo to jedine suche misto na zemi. Jake ale bylo prekvapeni, kdyz jsme nasli utrpenou promoklou Lolu u strhnuteho stanu. Dovnitr se nedostala, ale umoznila cestu bahnu…na jehoz hladine plavaly zubni kartacky, kniha a vecicky kdysi suche. Co vam budu povidat - noc v bahnitem stanu na WC s ostatnimi vyplavenci byla bezesna.
Za 2 dny nam mechanik zacal sdelovat ¨novinky¨. Chybi toto a tamto, ale pujde to. Za 5 dni jsme vyrazili pro auto, 7 hodin cekani u servisu zakoncil slovy: ¨Hoy no vamos poder terminar.¨/ Dnes uz to nedokoncime./ V desti jsme vyrazili zpet do kempu. Toto se opakovalo dalsi tyden cca 4x. Rychlost prace pana Mamani a jeho syna byla neuveritelna. Jeden sroubek – mluvi po telefonu, druhy sroubek, jde na WC, pak zas telefon, pak navsteva. No a pak uz se zavira…
Jejich badani nad motorem TORKI 1600 bylo zjevne. Podobali se skupince badatelu, kteri dostali do rukou UFO motor. Po 10 dnech byl motor slozeny. Problem je, ze naopak. Ano, slozili ho naopak. Tiche suskani bylo zakonceno vetou: ¨Hoy no vamos poder terminar¨.
Po 14ti dnech jsme konecne donutili mechanika vydat Pandoru. A tak jsme o pulnoci dostali Pandoru, zaplatili mnohem vic, nez je zdravo a rano jsme obehli servisy a zjistili, ze nas pekne ¨natahl¨. Po neuspesne a nikamnevedouci hadce jsme vyrazili smerem do hor, v dobre vuli- ted uz to bude vse fungovat. Po 100 km a trech brodech jsme uvizli v rece. Ridic traktoru, kteremu jsem pres jeho kokou nabitou pusu nerozumela ani slovo, nas z reky sice vytlacil, ale stalo me to urvany narazniky a rozbity zadni svetla. Neco drmolil o tom, ze me vytlaci. Driv nez jsem se rozkoukala, uz byl opreny zezadu do Pandory, ozvalo se krup..a bylo. Mlha halila pry nadherne udoli, rekou stekal olej z Pandory. Ten olej, co po te drahe oprave uz neunika…poprve bliklo cervene svetylko OIL. A jedem nanovo. Hory byly uzasny, bikovani v Cachi, kaktusy posete planiny a hory. Krasa. Nasleduje 200 km jizne do Cafaytate. Vse po prasnych zpevnenych silnicich, dechberouci krajina rudych, sedych a zlutych bahnovitych utvaru. V Cafayate jsme okostovali vina, doporucuju mistni vynikajici Torrontes. Olej jsme trpelive dolevali kazdych 100 km. Nasledovala cesta do Salty, navsteva uradu ochrany spotrebitele a dalsi hadka s mechanikem. V 11 v noci nam sdelil, ze : Hoy no vamos a poder terminar¨. Lilo jako z konve…a ja penila. Dalsi presun do kempu. Za dalsi 3 dny nam konecne vydal auto, ted pry uz to bude fungovat. Dojeli jsme 200 km severne do Tilcara/uzasna vesnice v horach/ a tam znovu zasvitilo rude OIL. Prozkoumali jsme okoli a vyrazili zpet do Satly, tentokrat jsem ale na mechanika vylila vse. Servis se otrasal v zakladech, Susenka radila jak nikdy. Po celem dni stravenem ve dverich servisu nam pan mechanik v11 hodin v noci oznamil, ze : ¨Hoy no vamos poder terminar ya¨. Co byste na to rekli? No, ja si ani nepamatuju, co jsem rekla…ale bylo toho moc. Kazdopadne jsem si stoupla do dveri a rekla mu, ze dokud to nedodela, ja se odsud nehnu.
A tak jsme vyrazili zpet na sever s tim, ze se do Chile podivame alespon na par dnu. Pandora dojela 250 km a tam pri stoupani do And zdechla. Otocili jsme ji smerem dolu a svisteli do nejblizsiho servisu. Funguji jen dva cylindry. Dalsi dva ne. Proc? Udelali spatne rektifikaci, spatne slozili motor, nekalibrovali nic a tak se to vse rozbilo. Rozbili take zamek ve dverich a nejde dat jednicka. Olej stale kape . Strucne pro laiky: pan Mamani je totalne mimo.
V provincii Jujuy jsme zustali par dni bajkovat a poznavat, coz byla taky parada. Jelikoz je obdobi destu, je bezne, ze po dvouhodinovem stoupani a prechazeni nekolika sesuvu dorazite k mistu, kde je misto silnice jen hluboka jama. Na nacvik brodeni rek na kole taky super obdobi. Juch.
Abych ale uvedla aktualni situaci. V Jujuy nam poradili, at vyrazilme do Bolivie. Tam jsou Pandory pry bezne. A tak zdravim z Bolivie. Do Chile uz nedojedem…ale to nevadi. Pandora je u mechanika a venku je prutrz mracen…pockame nez opadne voda a snad pujde prebrodit do servisu. Tak se mejte hezky a za tyden uz z Paraguaye. Pokud dojedem….chachaaaa

Monday, February 14, 2011

a hajzl stale nespadl...


Znate prislovi: Na posraneho i hajzl spadne?
Dva mesice volna lakaji k uletum...a tak jsme ja, Virgiak a Lola vyrazili na cestu v zanovni modre Pandore/Volkswagen combi, 1971/. Cil cesty byla severni Argentina a Chile. Dokumenty k prepisu Pandory na me jmeno byly v Asuncion uz tri mesice a po mem prijezdu z rodne kotliny tam, k memu prekvapeni, stale byly.
Proto jsme zabalili saky paky a vyrazili presvedcovat uredniky do Asuncion, ze takto teda ne. Byl to ukol nelehky, Pandora byla zarazena do supliku - observada. Tamn konci vsechna auta, kde neco nesedi. Tady zacina cely kolobeh nanovo, trva to 5 tydnu. Takze jsem zacala na urednicky tlacit, kazdy den nanovo do centra a presvedcovat, znovu na overeni znacek,znova presvedcovat. Clovek tak pozna mnoho lidi na nejvyssich postech, ale je mu to, alespon tady v Jizni Americe, k nicemu.
Po tydnu v Asuncion jsem stastne vykracela z uradu s papiry od auta a vyrazili jsme. Pres argentinske Chaco, prumernou rychlosti 65 km za hodinu smerem do And. Je to moc set kilometru roviny...jeden by si skoro myslel, ze se tam nemuze nic stat. Ale to nam s Pandorou nehrozi. Pandora nefunguje jen jako priblizovadlo, ale take jako vynikajici fitness centrum. No zkuste nekdy sami roztlacit kombi, moc to nejde. Pandora ma navic rada pri roztlacovani velkou rychlost, cestujete-li dva a pes...tak je to ukol dosti obtizny. Probihalo to tedy zhruba tak - jelikoz Lola odmitala/a stale odmita/ spolupracovat na roztlaceni auta, tak Virgiak tlacival zezadu, ja po boku a v momente nabite rychlosti jsem spesne naskocila do Pandory, lupla tam dvojku a blum blum blup...a nic. Nekdy jsme teto posilovny meli na slunicku vice nez hodinu, nekdy nakopla za deset minut. Kazpopadne byl jakykoliv dalsi posun oslaven revem a zpevem z okna. Hejna papousku vylekane vzletla, kdyz ozvalo se udolim: A jedeeeem...
Po cca 800 km zacaly ale dalsi mouchy. Pandora zacala ztracet olej. Na 300 km ztratila 5 litru. Tak jsme trpelive dolevali, az jsme se dostali v 11 hodin v noci na 10 km od nasi prvni destinace - Salta, Argentina. 10 km od Salty ale Pandora hekla a zdechla. Prijela odtahovka, tu jsme ubezpecili, ze to pujde, ze uz to zname...a opravdu, po hodine snahy, se nam podarilo dostat Pandoru opet do chodu. Projeli jsme celnici a po cca 6ti km zavonela spalena elektrika, vypla svetla a byla tma. Prenocovali jsme u krajnice a rano nas odtahovka hodila do servisu. Jestli si myslite, ze toto jsou trable, tak pozor, ty teprve zacinaji. Protoze...a to az priste.