Vyrazila jsem na kolo. Už po prvním – krátkém výletě jsem ale plná dojmů a především poznatků…vyrazila jsem na krátký výlet „stále rovně až k vodě“. Pěkně po lehkém obědě jsem naplnila láhev, vybavila se vším co jsem považovala za nutné( v mém případě je to čelovka – ztrácející se typy jako já nikdy neví, kdy se vrátí) a vyrazila.
Už po půl hodině jízdy jsem začala vnímat první nedostatky…poznatek č.1 – bez šátku či čepky – nikdy nikam. Č.2 - Do láhve s vodou bych silně doporučila jakoukoliv tekutinu…ale v pevném skupenství – hrouda ledu ideálně, neboť po půlhodince jízdy z ní stejně bude teplá brča. Také nutno upozornit na popásající se krávy…nástraha zde není kráva, ale ten špagátek přes který přejíždíte když ji míjíte…od napnutí špagátku častokrát krávě schází pouhý krok…důsledek tohoto kroku netřeba rozvíjet (že Iky?). Dále bych se ráda zeptala, jestli si někdo myslí, že existují nafukovací chodidla, která se nafouknou a pak opět stáhnou dle vlastních, na mě nezávislých, biorytmů? Jestliže potom ne, může mi někdo prosím vysvětlit, JAKTO že jsem si koupila za sebou 3. pár bot, který mi v obchodě seděl a při použití venku zjistím, že jsou malý? Není mi to jasný a s nostalgií vzpomínám na šuplíčky ve Vodní ulici u Bati, kde jsem nohu prostě šoupla a paní prodavačka už věděla jakou botu potřebuju…jenže pak noha vyrostla z rozsahu těchto vzorníčků…a já jsem v pr…
Dalším poznatkem, který mi zatím není zcela jasný…je způsob orientace v terénu bez mapy. Předem jsem si nastudovala nějaká moudra o rozdílu použití buzoly na S a J polokouli a obohacená vyrazila to zkusit…musím říct, nemám v tom moc jasno a jsou dvě možnosti, teda tři: a) tato buzola není vhodná pro použití na J polokouli B) já nejsem vhodná k použití buzoly a konečně za C) je to rozbitý. Každopádně jsem rovinatý terén paraguayských pastvin zařadila do kategorie: alá hradecká Byřička. Terén je protkaný sítí cest, které spolu svírají pravý úhel…na křižovatkách není povětšinou nic výjimečného, ono tam totiž na rozdíl od Býři není vůbec nic…posuďte sami z názorné mapky, kterou jsem si po cestě vytvořila…vracíme se opět k základním postupům orientace v terénu – slunce. Jak ve Vinetouovi, když hledali jeskyni Apačů…slunce svítí do pravého ucha cestou tam..takže zpátky? Co? Nic…
A tak se dostáváme k nutnosti mít především čelovku..ikdyž tady ani ta není nutná, svítí tu jen málokdo. A tak ráno hop do malých bot, čelovku na čelo, led do petky, čepku na hlavu a jede se…čekejte info z dalších výletů...každý další report totiž značí jediné – že jsem našla cestu zpět.
No comments:
Post a Comment