že by skončil svět?

Fotbal, fotbal, fotbal...a ještě jednou - fotbal. Muži, ženy, děti, mimina, babičky, dědečci, dokonce i psi - všichni se vzorně oblékají do červenobílých mundůrů a fandí! S těma psama si nedělám srandu, opravdu běhají po ulici psi v bíločervených pruhovaných trikách:-)
A já fotbal taky miluju. U mě to začalo tady...najednou jsem cítila, že fotbal je vlastně super.
Je ticho, utichá i jinak věčně rušná calle principal, motorky mizí nevím kam, rušné město se náhle mění v oázu klidu a pohody, nikde nikdo. A tak já vyrazím do ulic a užívám tu změnu. Je to, jakoby měl skončit svět a všeci už odletěli jinam. Tento pocit brzy přeruší nadšené výkřiky při "skorogólu". Gól zní jinak. Drív než se naděju, bere Lola nohy na ramena a panička nepanička mizí v nejbližším domě. V tom se ozvou rány, petardy, jekot...

Na pondělní zápas Paraguay-Japonsko jsem se vyzbrojila kamerou a vyrazila do štrýtu. V prodejně televizorů zjevně nemohli vybrat typ TV, na které tento zápas budou sledovat, a tak vystrčili ven všechny, vytáhli si židle a sledovali všechny. (Možná byly jejich motivy čistě praktické - pro jistotu, kdyby některá klekla:-)
Potkala jsem pár psů v červenobílých trikách a vyčkávala na výsledek..bylo to napínavý a Paraguay poprvé v historii klasifikovala do skupiny nejlepších 8 týmů světa. Oslavy, které následovaly, bych jen s těží popisovala...a tak mrkněte na video, jakou radost dělají míče v brance. Jsem fotbalový barbar, ale toto byla sranda:-)

‘Eju katu, roha’ãrõta

V Coronel Bogado sice není kultura, zato se tu dějí jiné zajímavé věci. Například se tu objevil zvířecí exemplář, který má stěží ve světě obdoby. Je to " el chancho parlante", neboli " mluvící prase". Jsou toho plné noviny(tedy Telediário z Bogada:-) a pár článků, popisujících historky lidí, kteří se s podivnou zvěřinou setkali, je taky na internetu. Dle výpovědi očitých svědků,prase se toulá po nocích po cestách v Cnel Bogado a děsí lidi svou řečí. “Asusta demasiado y muchos ya ni salen a la calle en las noches”. Prase se objevuje nenadále, mluví "guaraní". Jedna žena, poté co ho slyšela promluvit, oněměla. Lidé prý řeknou praseti -‘Aháta agãite aju roikutu haguã"( "Prase, já půjdu a chytím tě!") a prase prý odpoví: ‘Eju katu, roha’ãrõta ("Přijd, budu tě čekat")
Je to tu holt divočina. Prasata mluví a lidi se střílejí. Včera našli zastřeleného dělníka, a tak se teď řeší, kdo bude platit. Justice tady v Paraguay stojí na velmi chabých a nejistých nožkách. Funguje zákon - kdo platí, je nevinný - neboli - kdo neplatí a je nevinný, je vinný. Platit může jen ten kdo má peníze, takže se jednoznačně vina dává tomu, kdo ve sporu ty peníze má. Viva korupce!

jé, volby! jé, město! jé, sklíčko!"

Jsem zodpovědná. Na volby jsem vyrazila na ambasádu do Buenos Aíres. Jela jsem volit a taky do komise. No jo, jela jsem ze vsi do města, do štadtu, do štrýtu...to byla událost:-)
Účast voličů nebyla nijak závratná, ale to nikdo ani nečekal. Ono nakonec když o tom tak přemýšlímm je dost šílený i to, že lidi, kteří v ČR nežili a nikdy žít nebudou, mohou svými hlasy ovlivňovat dění tam kdesi daleko...Čech nečech.( Ale na druhou stranu, za naše výsledky se nemusíme stydět...to ne.)Někteří krajané se na tuto událost patřičně vymódili - oblek, kravata pečlivě uvázaná a hurá na volby.

Když už bylo sečteno a rozhodnuto, vyrazila jsem do toho "štrýtu". Když žijete v Paraguay (a není to v Asunción), tak musíte využít každou příležitost koupě. A tak jsem poznala nový vjem - chuť kupovat a kupovat...najednou je tolik barviček, věciček, prkotinek kolem a já mám pocit, že potřebuju vše. Přebrala jsem na sebe Evčin úděl, a tak už za prvních 20 minut shopping šílenství, jsem promoklá na kost...leje a leje. V prvním sportu se sápu na suché oblečení a odcházím suchá a spokojená do deště. Jojo, nakupovat není žádný med:-)Při svém průzkumu zjišťuju, že letos se prostě rovný gatě nešijou, protože to není "in"...letos je vše rajťácký, je to moderní, tak kupuj, drž hubu a krok...ale já vzdoruju, hledám, hledám, hledám...a nakonec odhazuju vzdor a svorně kupuju co je. Koně mám, tak co by ne.
Buenos Aíres je krásný město. Teda, upřímě nevím, jak moc jsem ovlivněná izolací v Paraguay a nakolik je opravdu Buenos tak úžasný. Chvílemi jsem si připadala asi jako indián, kterému se poprvé dostalo do ruky třpitivé barevné skličko a zrcadlo..."jůůů"

Fiesta del Inmigrante, aneb jak byla ta písnička?

Sešel se rok s rokem a v Coronel Bogado propukla sláva Dne imigrantů. Zní to honosně, ale zjednodušeně řečeno - bude zábava..taková ta klasická, barevná, slunečná zábava. Jednotlivé spolky otevřely stánky, něco málo s ruční výroby, hodně sladkého a prý někde byly i halušky..já je ale nenašla:-( Mou pozornost upoutává láhev v ukrajinském stánku s názvem " перестройка". Neodolám a koštuju hospodářskou reformu v podobě tekuté. Jsem ale zklamaná, představovala jsem si to jako nepitelný vodkový nápoj..a ono to tady pojali jako přeslazenou ovocnou štávu...musím mrknout, kde je pravda, typuju to na půl cesty.
Na pódiu něco vyřvává "komentátor" a z toho co se donese k mým uším usuzuju, že ho klidně můžu zařadit do škatulky " neposlouchat". svátečně oblečení hosti se hemží, stojí frontu na "asado"(pečený maso) a sledují juchot na pódiu, kde se střídají taneční soubory jak na běžícím pásu...točí se a točí a juchají. Připadám si jako na zábavě někde na vesnici na Moravě.
Vše sleduju nenápadně ve stínu české vlajky, kterou jsme vyvěsili v českém stánku. Tři dny před touto fiestou jsme kuchtili a kuchtili..a tak dnes prezentujeme tu naši kotlinu klasickým VKZ a gulášem. Taky cukroví jsme napekli. "Asado" je pro všechny " numero uno", ale úspěch sklízí i naše české dobroty a nakonec prodáme vše, kromě pár porcí gulášku. V tomto slunečném dni, zahalená v odéru guláše, zastesknu si po oroseném českém pivečku...vyrazím proto na obhlídku a vracím se s láhví průměrného piva. Ale jednooký je mezi slepými král, takže si ho náležitě vychutnávám.
Při pohledu na všechny ty kroje, tradiční hudbu běloruska, ukrajiny, polska, česka, atd. mě napadá, jestli opravdu tito lidé věří v to, že toto je ta kultura jejich země. Jistě to tak někdy bylo, ale je to poněkud zmražený pohled na tradice. Je to přesně to, co přinesli jejich rodiče...
Sedím teda pod tou vlajkou a vzpomínám jak to říkala paní soudružka učitelka z těma barvama? Bílá jsou vlasy pana soudruha Husáka, modrá uprostřed jeho oči, a červená jeho rty...otřesu se a radši si dám to pivo:-) Z davu se vynoří opentlení koně, v zápřahu táhnou trakař a na něm za doprovodu harmoniky a bubnu falešně ječí tři ženy ukrajinskou písničku. V zatáčce se kola trakaře nalevo bezvládně točí ve vzduchu, chlapík s garmoškou nakloní se tedy napravo a za monotonního, pohřebního rytmu bubnu se jede dál...ženy stále kvičí. Napadá mě, kolikrát už byla každá tradice sežraná, přežvýkaná, strávená a vyplivnutá zpět na světlo denní:-) a kdoví, jak ta písnička vůbec měla znít?