Víc koní

Dny tu letí jako voda…ráno mě brzy vzbudí cikády a hluk motorek s odšroubovaným tlumičem, což je strašně cool…ale mě to nevadí, páč stejně nechodím spát se slepicemi
Ti krajané, které jsem zatím poznala, jsou moc v pohodě lidičky…a už se těším na výuku. Žije se tu v poklidu…tempo do pohody, lidi do pohody, moc příjemný. Dnes jsem se dala do práce…připravila učebnu, napsala třikrát nanečisto a dvakrát načisto českou abecedu a výslovnost para los espanoles…nakoupila pomůcky…a pro na první hodinu plánuju upéct babiččiny nenapodobitelné vdolky(volím nápovědu – přítel na telefonu – máma). Toto obnášelo objednat v obchodě tvaroh..až dnes podojí, tak ho připraví…a ve středu můžu konat. Podávat je budu s našou slivovicou..tím nic nepokazím.
Ráda bych sdělila mým capoeiristům, že jsem začala trénovat. Sice zatím sama, což nevadí, když je co pilovat…ale prostory mám úžasný – klimatizovaná třída či dvorek. Většinou jsem venku, pěkně navečer, přes den by mě kleplo…a povím vám…je to paráda! Kdo bude mít cestu do Brasil…estou acá esperando os..
Taky bajk už se třepe v koutě. Ještě sehnat mapu…páč kdo mě zná, tak ví, že s mapou se ztrácím mnohem spolehlivěji (že jo, Stánička?).
Ráda bych se s vámi podělila o své první setkání s pro mě absurdně největším postrachem a to s pavoukem. Ano, je to tak…ač mě všichni ubezpečili, že velcí pavouci jsou jen na poli a v lese, jsem při své podvědomé „Check in spider akci“ zmonitorovala opravdu luxusní černý exemplář pod knihovničkou…moment, probíhá checking…ok, opět zpět. Co jsem udělala? Chvíli panikařila a mluvila sama pro sebe: „Máme problém, jééé, to je problém. Co budeme dělat? Néé, co budeš TY dělat?!(v tomto momentě jsem přešla do osoby první a uvědomila si, že tento velký macatý problém pod knihovničkou musím vyřešit JÁ!! ) Tak jsem se tomu postavila čelem...chňapla jsem telefon a utekla na ulici…odhodlaná spát klidně i tam. Váhavě vytáčím číslo kamarádky Marty, nenápadně vyzvídám co ona tropí a když zjistím že je doma, tak jí vesele oznámím můj velký problém, stepujíc před domem. Načež Marta přispěchá (naštěstí bydlí jen za rohem) a statečně se smíchem pavouka odstraní..já stále přešlapuju a komunikuju z venku. Marta mi následně vysvětluje, že to je v pohodě, že se neobjevují každý den…a že prý ani nebyl velký, že jsou větší a že mi nic neudělá, protože to jsou pavouci, co přichází většinou kanálem (na zahradě mám tři!)a co rádi požírají kuřátka…no, uznejte sami! Nebo spíš samy! Uklidnilo-by vás to? Zasmály jsme se (já trochu křečovitě) a Marta odchází…a vše je “v pořádku“. Hnaná svojí schýzou, nelením a vyrážím na dvorek s eurofoliemi a izolepou, kanály pečlivě zakryju a po všech stranách přelepím. Ucpávám vším možným skulinu pod dveřmi, a tak tu sedím na židličce a bolí mě břišáky, páč mám nohy ve vzduchu…a monitoruju stěny i podlahu…taky postel odstavím a moskytiéru pořádně vypnu…srkám tereré a dám si víno..ať spím jak dudek a vůbec, lidičky…proč pánbůh neudělal místo pavouků třeba prostě jen víc koní?