brním...

Včera po návratu z večeře od Mašků jsem stála v pokoji a mávaje rukama se snažila zjistit, co mi to je, že se celý svět odehrává na pásce starého filmu, který se seká jak obraz na technu v Esku. Snažila se vzpomenout, co jsem za ten den snědla, či vypila, co by mohlo způsobit toto rozostření mysli…po dlouhém pátrání jsem zjistila, že tento mimostav mám jen v pokoji kde spím…ukázalo se, že je to vadným neonem na stropě…není problém, řikám si, vše umííím, vše udělááám…druhý den sem si to štrádovala šťastně s vínovou retro lampičkou, kterou mi přenechali Maškovi. Lampička, sic ne nová, ale zato zachovalá a stylová však večer svítit přestala…já, nabitá energií “Vše umííím“ kterou jsem získala téhož dne po opravě garnýže…jsem se tedy pustila do řemesla dosud nepoznaného a začala experimentovat. Výměnu žárovky zvládnu…ale nic. Běhám tedy s lampičkou, kterou tak chci od zásuvky k zásuvce v naději, že v té další je elektřina lepší...ale nic. A tak rozložím lampičku a začnu se v ní znalecky šťourat nožíkem.(samozřejmě že je vytažená z elektriky!!!Dyť by mě to jinak koplo!) Po pár pokusech odstraňuji izolaci a propojuju drátky - lampička zasvítila…“Juchů, jojo, umím všechno…oheň rozdělám, slepicu oškubu, v lese se neztratím, pár uzlů si pamatuju a taky jsem si dnes spravila tu garnýž! A říkám si, však jsem kdysi chodila s elektrikářem, né? Tak snad něco umím, ne? Tak ji přesunu zpět na stůl, připojím, rozsvítím…a najednou se já a lampička vzdalujeme od sebe rychlostí blesku, přičemž odhaduju že vzhledem k poměru váhy mě a lampičky, já letím asi 100 krát rychleji do vedlejšího pokoje, zastavuju se až o skříň a povím vám, ta elektrika je asi všude stejná. A tak tady brním…