Hlavně nic neplánovat - Bolívie

A je to tady - dovolená. Pro většinu lidí moment, kdy vypnou, rozepnou si košile, povolí opasky, nalejou si sklenku či vyrazí k vodě. Dobrodružnější duše zabalí batohy a hurá za exotikou. Prostě pohoda. Pokud ale jedete za exotikou do Bolívie, nemusí být slovo pohoda to pravé.
Po několika hodinové opravě busu, kterému po 20ti metrech jízdy z nádraží selhala převodovka a jeden tlumič, a tak se vesele opravovalo, jsme vyrazili přes Paraguay, paraguayským Chacem k bolivijské hranici. Kodrcavým autobusem jsme si to za burácení motorů skučeli paraguayským létem, něco mezi 40 - 50 stupni. Nalepení na sedačky jsme zírali do vyprahlé krajiny, u krajnice se válely seschlé mrtvolky zvířat, od všecho trochu: pes, nosál, had, kráva, ještěr...
A hop, 20 hodin cesty a jsme na hranici. Kovová závora na paraguayské a natažené mlíko na bolivijské straně jasně naznačovalo, kdo je na tom líp. Toužíce po asfaltu, jsme se třepali prašnou necestou do Santa Cruz. Město, které bych z itineráře klidně vyškrtla. Další den cesty nás dělil od hlavního města - la Paz. La Paz - chaotické město usazené mezi sněžnými velikány. Dvoudenní přesun z téměř nulové nadmořské výšky do 4000 m.n.m. nás na dva dny ochromil a znovu jsem se ujistila o tom, že jsem člověk beskydský, nikoliv alpský / v této mnou smyšlené škále ještě figuruje člověk nizozemský, přízemní a mimozemský/. Proces aklimatizace jsme po dvou dnech bez spánku a s hlavou jako třesk přelstili a vyrazili do bolivijského amazonského pralesa/50 m.n.m./. Autobus s podezřele zvedlou zádní části ve mě vzbudil tušení, že ani tato cesta nebude žádný med. Při každém nachýlení autobusu nad srázem na profláklém 'Camino de la muerte' jsem si vzpoměla na cestu z Himalájí. Dospěla jsem k názoru, že tenkrát to byla víra v reinkarnaci, co dalo lidem v autobuse klid a mír v duši, když se autobus zhoupnul nad srázem. Kdyby se něco pokazilo, tak se zase narodí, třeba jako kráva. Noc zahnala uváhy o tom, že nechci být kráva a ponořila strže do tmy a byl klid. Kolem druhé hodiny ranní ztichlo burácení motoru a bylo ticho. Po několika hodinách jsme se vydali na průzkum, už se rozednívalo a pod námi se otvíral výhled do amazonských pralesů. Krása. Méně krásný byl sesuv půdy, který paralyzoval dopravu na bahnité silnici. Jeden řidič autobusu se navíc cítil velký gaur a vyrazil svým busem do bahnitého závalu. Pro Bolivii a Paraguay typický postup: Dříve jednám, pak až myslím. A tak jsme byli před stále se sypajícím sesuvem se zapadlým busem. Za pár hodin byl bus vykopán a začal boj o to, kdo projede první. Za 36 hodin jsme přijeli do vesničky Rurrenabaque, odkud jsme za tři hodiny plavby proti proudu řeky Beni dorazili do jungle. Náš indiánský průvodce Juan nás doprovázel tři deštivé dny deštným pralesem, ochutnali jsme vodu z vodních lián, vyráběli šperky z plodů, stopovali zvěř a rybařili. Rybaření byl vysloveně ´úspěch´: na každých 10 kousků nahozeného masa jsem chytla jednu piraňu. Nakrmili jsme ryby a hurá zpět do civilizace. Cesta do la Pazu byla zablokovaná několika velkými sesuvy. Stálý déšť uvolňoval více a více bahna, nad ránem opět kolona stála a odblokování silnice bylo v nedohlednu. A tak jsme nahodili batohy a vyrazili pěšky. Za pět hodin jsme přešli všechny sesuvy a vyrazili busem vzhůru do la Paz. Elegantní prodejce v buse hodinu žvanil do mikrofonu o nutnosti vyprazňovat střeva, nejlépe za pomoci propagovaných projímadel. Svůj výklad zakončil přípravkem magického ženšenu, který prý nahodí každému muži již dávno zvadlé motory. Dětmi ověšené Indiánce vedle mě spadla brada, vykulila oči a vyškrabkala penízky zpodsukně. Já poslouchala prodejcovu řeč o laktátech a tiše toužila po WC. To v bolivijských busech chybí a řidič je většinou neochotný zastavit. Pokud ho přesvědčíte o vážnosti situace, zastaví na smetišti a dá ti radu: Rychle.
Dva dny cesty a jsme opět v la Pazu, jelikož je období karnevalu, nikdo nepracuje a celé město působí dojmem, že všichni soutěží o to, kdo se umí nejlépe ožrat do němoty. Těžko bych v močí čpících ulicích hledala vitěze, všichni byli dost talentovaní. Země se zastavila, je karneval. Na pultu v lékárně stojí láhev s pivkem a chlapík na nádraží nám vesele sděluje, že je přece karneval, a tak je nádraží zavřené, autobusy nejezdí, až za dva dny. Dva dny a vyrážíme na jezero Titicaca. Na ostrově 'Isla del Sol', odkud se dle Inků zrodilo slunce, trávíme dva pohodové dny. Copaté ženy přehánějí ovce kamenitým terénem. Je den uctívání bohyně země 'Pachamama', rozhazují se růžové květy a obětuje se Zemi.
Vyrážíme k argentinské hranici.
Bolívie je krásná, přesto bych místním lidem vytkla jejich uzavřenost a rezervovanost. Narazili jsme narazili na mnoho nepříjemných lidí, kteří nám dávali najevo, že nejsme vítáni. Jeden bujarý buran to vyjádřil v la Pazu dost jasně, když mi řekl: 'Vuelve a tu país' / Vrať se do své země/. Přesto je to země krásná, pokud tam pojedete, mějte hodně času a silné nervy a jedna rada: před nástupu do busu si skočte na záchod. Ahoj a příště o Argentině.